Emíl z Mostu

Stále častěji se bouřlivě diskutuje kolem nových počinů z dílny tuzemského Eduardu. Momentálně to pořádně vře na světových modelářských fórech hlavně kolem vzhledu kabiny jejich zbrusu nového dvaatřicetinového Messerschmittu Bf 109 E-1. Ale nepředbíhejme a pojďme se mrknout pod víko krabice.
První 1/32 stavebnicí Eduardu je tedy zmíněný Emil. Jako obvykle jsou výlisky odstříknuty z typicky nahnědlého plastiku s paneláží ztvárněnou rytím do hloubky. Eduard šel ale ještě dál a na povrch doplnil ještě většinu nýtových řad. Nýty vypadají opravdu dobře, jsou ostré a jemné. Žádné trumpetí průstřely. Díly ale nenesou jen zlomek nýtových řad jako tomu je u čtvrtkových Focke Wulfů, či Messerschmittů Bf 110, kde měl modelář plné ruce práce se sháněním nýtovadla se stejným krokem, aby chybějící nýty doplnil. Řekl bych, že se povrch Eduardům hodně podařil. Vedle výlisků najdete v bedně ještě masky pro jednodušší stříkání rámování kabinky a dvě planžety leptů – jednu obyčejnou a jednu barvenou. Barvené lepty mne tentokrát silně zklamaly! K tmavému černošedému nátěru palubní desky má to hrubé kropenaté „něco“ dost daleko. Až si pořídím novinkovou Bf 109 E-4, tak palubku rozhodně odbarvím, přestříkám a detaily raději vymaluji štětcem. Eduardi, vraťte se prosím zpět k tampónovému tisku, tato nová technologie je bohužel krokem do tmy :-( Když už jsem u těch proseb, ještě bych se přimluvil k maskám jak na vnější, tak na vnitřní plochy čirých dílů, protože barvení rámování z obou stran je u dvaatřicetin už nutností.
Tak a jdeme na to. Při stavbě jsem se snažil co nejvíce držet stavebního návodu, ale některé kroky jsem nakonec přeci jen vyřešil jinak. Návod je standardně pěkný a přehledný. Úvodní práce byly zaměřené na sestavení boků kokpitu. Na bočnice se doplňují i nějaké lepty, ale vzhled je i tak poněkud plochý. Při porovnání dílů s dobovými fotografiemi mi v kokpitu chybí množství kabeláže a dalších viditelných drobných detailů. Asi si to Eduardi také uvědomili, protože samostatně vydaná leptaná sada 32219 obsahuje dost chybějících detailů, ale kabeláže i tak bude potřeba doplnit například z drátků. První zádrhel při stavbě mne potkal při pokusu o sestavení motorového chladiče. Leptané mřížky jsou totiž vyšší. Jsou vyšší přesně o sílu podlážky chladiče. Konstruktér patrně udělal mřížku akorát na díl F11, ale neuvědomil si, že díl F11 má vybrání, které zapadne do stropu chladiče A12. Ono kolem toho chladiče je to celé nějaké zapeklité. Už tady jsem byl nucený se odchýlit od návodu, i když jsem se ho snažil co možná nejvíce respektovat. Při pokusném sesazení obou polovin trupu a motorového chladiče celek dohromady moc nepasoval. Na okrajích polovin trupu v místě chladiče je navíc hromada otřepů. Pokud bych dodržel přesně návod, velice těžko bych pak vytmelil a začistil spoj táhnoucí se středem oplechování chladiče. Rozhodl jsem se tedy nejdříve slepit poloviny trupu k sobě s tím, že vanu kokpitu a motorový chladič vlepím zevnitř až později. Není to vůbec problém a dokonce je takové řešení mnohem výhodnější oproti doporučení v návodu. Bohužel díky otřepům se mi podařilo obrousit osazení u vstupu chladiče o kterém jsem předpokládal, že to je otřep. Takže později mi chyběl skoro milimetr materiálu v místě výstupu vzduchu z chladiče a křídla. Co jsem neudělal a udělat měl je zaslepení boků mezi chladičem a vnitřkem trupu, protože je tudy vidět do trupu a to není moc pěkné. Ve skutečnosti tam bylo jednoduché zaslepení z plechu.
Ještě se zastavím u vany kokpitu, kde se v tuto chvíli měla osadit spodní část palubní desky. Což o to, vše sedělo pěkně, ale později při vlepování hlavní části palubky nad hranou kokpitu vše vyšlo v jedné rovině a to je špatně. Dobové snímky jasně ukazují, že spodní obdélníková část palubky je více utopená v trupu, než vrchní hlavní a větší část. Vrchní část palubky je ve správné úrovni, spodní je potřeba posunout zhruba o 1 mm hlouběji do trupu.
Při sestavování zásobníků s náboji pro dva kulomety MG 17 ráže 7,62 mm jsem se bohužel chtě nechtě musel znovu odchýlit od návodu. Ten nás nutí se rozmyslet, zda budeme lepit Bf 109 se zcela otevřeným motorem a kulomety, nebo se zavřeným motorovým krytem, ale bez vloženého motoru a osazených kulometů. No a to je špatně! Pokud postavíte model jako já zcela uzavřený, je bezpodmínečně nutné do útrob trupu vlepit jak celý motor, tak kompletní kulomety. Proč? Motorový kryt má ve své přední části poměrně veliké chladící otvory a při absenci motoru DB 601 bude dovnitř vidět velká prázdnota, stejně tak u dvou obdélníkových odvětrávacích otvorů nad kulomety MG 17. Ve skutečnosti byly přes tyto otvory vidět jak hrany motoru DB 601, tak těla kulometů MG 17. Tím pádem je jasné, že i když Eduard uvažoval nad zjednodušením modelu tím, že se vyhnete sestavováním motoru a kulometů, nedomyslel další aspekty, o kterých jsem se zmínil.
Samotný motor Daimler Benz DB 601 je velice schématický a dle mého názoru na hranici použitelnosti. Mimo jiné i proto jsem se také rozhodl motorový kryt zavřít. Při otevřeném motoru bude nutné nahradit veškerou kabeláž, doplnit rozvody kompresoru, který je navíc dost nešťastně ukončený ve své spodní části a nikam dál nepokračuje. Fotografie také jasně hovoří o nutnosti doplnit množství chybějících detailů motoru. Naopak naprosto skvělé jsou výfuky. Jsou odstříknuté samostatně. Sám jsem je neodvrtával, ale určitě by to pak vypadalo ještě daleko lépe. Tady Eduard odvedl skvělou práci. Ještě se zastavím u motorových krytů. Hlavní motorový kryt (díl A6) má oddělené boční revizní otvory nad výfuky. Tyto se ve skutečnosti sklápěly a zůstaly položené na plechu nad výfuky. Tedy neotevíraly se směrem nahoru, jak je vyobrazeno v návodu. Druhá část krytu nad kulomety, která je ve stavebnici rozdělená na 3 části (díly A4, A5 a A11) se sundávala v kuse. Po slepení je tedy nutné vodorovný spoj přetmelit, na to návod bohužel neupozorňuje. Jestliže se rozhodnete model slepit kompletně zavřený, tak se nevyhnete několika úpravám. Boční díly krytu nad kulomety A4 a A5 jsem dopředu vlepil do polovin trupu, aby bylo lepení jednodušší a také si mohl díly z vnitřní strany prolít řídkým vteřinovým lepidlem. O nutnosti osazení motoru a kulometů jsem se již zmínil, ale neupozornil na nutnost vnitřních úprav. Aby bylo možné motorový kryt přilepit, musel jsem frézkou ubrat v horní části motorové lože (díly G7 a G4). Potom si kryt sednul na své místo. Následně jsem kryt pečlivě připojil k trupu. Nejdříve pravou stranu a po zaschnutí i levou, protože bylo nutné kryt mírně roztáhnout. Kulomety MG 17 bylo také třeba doladit frézkou a navíc hodně ztenčit kryt nad nimi (díl A11). Co se hrubě nepodařilo je vstup vzduchu do chladiče, který byl ve skutečnosti tvořen svislými lamelami a byl průhledný. Eduard vlastně vytvořil jen plný trojúhelníkový díl se skoro neviditelnými lamelami. Tuto partii jsem naznačil alespoň narytím, protože si myslím, že vstup měl být řešen kombinací plastu a leptů.
Křídlo má oddělená křidélka, klapky a sloty, stejně jako VOP má samostatné výškovky a navíc je ještě oddělená směrovka. Všechny pohyblivé plochy mají výrazně naznačené prověšení s překrytím spojů na žebrech. Obávám se, že ono na pohled pěkné prověšení je bohužel značně přehnané a myslím si, že by bylo lepší vše přebrousit, přetmelit a poté nově vytvořit výztužné pásky nad žebry. Na fotografiích Messerschmittů jsou pohyblivé plochy pěkně rovné a hladké. Nové modelářské trendy toto dokážou náležitě ocenit, protože se dá do prověšení a žeber aplikovat nepřeberné množství stínovacích postupů pro vytvoření tolik populárních neexistujících detailů. Toto si ale každý modelář musí posoudit sám, do jaké míry je vzhled těchto dílů akceptovatelný a do jaké ne. Nepovažuji to proto za chybu, ale spíše jako věc pro zamyšlení. K zamyšlení je též zvláštní vyboulení ve vrchní třetině trupu mezi 2. a 4. přepážkou. Vyboulení není vidět do té doby, než přes tuto partii nastříkáte šikmo dělení kamuflážních barev RLM 02/71. Bohužel ale nejsem schopen z fotografií vyčíst, zda to tak má být a nebo se jen Eduardům nepodařilo udělat plynulý průřez trupu...
Při sestavování křídla se dovnitř vlepují boky podvozkových šachet (E5 a E8). Tak jak jsou ztvárněny ve stavebnici jsou jen polotovarem, protože tam chybí buď plátno se šněrováním, pro zamezení vnikání nečistot do křídla (to obsahuje samostatně prodávaná sada pro Bf 109 E) nebo kruhové otvory žeber, které jsou viditelné na fotografiích dochovaných strojů například). Vrchní poloviny křídla mají nad osazením podvozkové nohy propadlinky a navíc tam chybí plynulé klenutí křídla nad šachtami u trupu, takže později při spojení trupu a křídla je v této partii rovina, kterou není možné ponechat bez úprav. Tuto drobnou chybku je možné napravit jednoduše broušením a doplněním pásku plastiku s naznačenými nýty (obrázek 27 a obrázek 28) – ve skutečnosti je v tomto místě také pruh plechu. Těla křídelních chladičů (díly E2 a E3) je nutné zabroušením trochu snížit, protože jinak vyčnívají nad plochu křídla a to se pak špatně opravuje, tmelí a začišťuje s ohledem na detaily kolem. Nezapomeňte také v přečnívající části chladiče do klapky hranu šikmo seříznout, protože hrana trochu vadí při lepení klapky. Ještě před lepením křídla k trupu doporučuji vlepit kousek plastiku pod spoj trupu a křídla na spodu trupu. Plastik pomůže spoj zpevnit a navíc je pak samotné lepení mnohem jednodušší. Při lepení mi křídlo nepříjemně pružilo, takže bylo nutné lepit postupně po částech. Také doporučuji vlepit na výšku kousky rámečku dovnitř křídla, zhruba mezi podvozkovou šachtu a chladič. Vyztužení z rámečku zesílí spoj a zamezí nechtěnému promáčknutí spoje například při broušení a navíc pomůže udržet správný tvar profilu křídla.
Podvozkové nohy vypadají solidně, ale vedení hydrauliky postrádá zakončení k disku kola a na druhé straně zbytek vedení do trupu přes podvozkovou šachtu. Detail jsem vyřešil pomocí olověného drátku, který se pěkně tvaruje a drží tvar. Kola hlavního podvozku jsou rozpačitá. Disk vypadá velice ploše a v tomto měřítku je prakticky nepoužitelný. Pneumatika má zase vzorek dotažený až k disku. Takové pneu jsem ale zaregistroval na dobových fotografiích, takže si jen Eduard vybral jednu z používaných pneumatik. Kola hlavního podvozku jsem nahradil koly od Airesu pro Bf 109F, protože mi před nosem vyprodali ty na verzi E. Kola jsou ale stejná až na ostruhu. Problém je ale v tom, že pneu od Airesu je skoro o třetinu nižší. Ideální by byla kombinace disku od Airesu a pneu od Eduardu. Vzhled zadní části disku Airesu bohužel neodpovídá kolům používaným až do verze F, ale pozdějším kolům s plnými disky. Ostruhové kolo se Eduardům podařilo udělat přesně dle jednoho z muzeálních Emilů, které ale bohužel na Emilech nebylo nikdy používáno.
Čiré díly má Eduard dokonale průhledné a myslím, že málokterý výrobce dokáže udělat takhle perfektní kabinky. Bohužel na kabině je pár chybek. Krátký rám na zadní trojúhelníkové části překrytu uprostřed v pohledu svrchu má být pouze zevnitř, nikoli zvenčí, jak to má vyřešené stavebnice. Velký humbuk kolem kabiny vzniknul kolem výšky a šířky překrytu. Jsem přesvědčen, že i když mám Emila uzavřeného, tak tento „kardinální problém“ jak bylo na fórech prezentováno není moc patrný. Pokud navíc kabinu necháte odklopenou, není vidět skoro nic.Více mi vadí rozplizlé hrany kabiny, takže při kompletně zavřené kabině je nutné pod 45° opatrně zabrousit všechny vnější hrany čirých dílů, aby šlo posléze všechno pěkně k sobě. Také je potřeba zakrátit kotvení pancéřové opěrky hlavy ke kabině, které je moc dlouhé a tím je opěrka příliš nakloněná směrem dopředu.
Kamufláž jsem také vybíral záměrně ze stavebnice, abych si vyzkoušel jak sednou obtisky vytištěné Cartografem v neskutečné kvalitě. Vynikající je, že i popisky jsou tentokrát od Cartografu, což není vždy pravidlem u Eduardu. Umisťoval jsem je na lesklý povrch pomocí GSI Mr. Mark Setteru a poté nanesl na obtisky změkčovadlo GSI Mr. Mark Softer. Obtisky pak vůbec nestříbří a perfektně přilnou k povrchu. Jsou možná krapítek silnější, ale po přestříkání silnější vrstvou laku a následnému rozbroušení povrchu vše vypadá jak stříkané. Můj favorit, tedy mašina Bf 109 E-1 „žlutá 11“ z Francie, na které létal v srpnu 1940 Fw. Artur Beese u 9./JG 26 z letiště Caffiers, mne zaujala díky hodně světlé kamufláži. Ta byla tvořena světle modrou RLM 65 na spodních a bočních plochách a ostře lomenými poli tmavě zelené RLM 71 a zelenošedé RLM 02. Pozor jen na výraz „ostře lomené“, protože ve skutečnosti onen přechod byl měkký a místy i poněkud křivý. Při pohledu zdálky, se ale kamufláž jeví jako „ostře lomená“. Na patině jsem poněkud přitvrdil, protože mašiny byly pěkně ošpiněné a osahané od pozemního personálu a pilota. Je to vidět na detailních dobových fotografiích. Pro „svinění“ jsem kombinoval techniku wash namíchanými přípravky od Mig Productions Dark a Neutral wash pro vytažení nýtů a paneláže. Poté následovalo sjednocení a uzavření povrchu mixem laků Model Master 2015 Flat Clear Lacquer Finish a 2016 Semi Gloss Clear Lacquer Finish v poměru 50/50. Výsledný mix byl naředěný originálním ředidlem Lacquer Thinner v poměru 1:4 ve prospěch ředidla. Finální patinovací kroky byly provedeny až na zalakovaný povrch přípravky Promodeller Weathering Wash bez následného omývání, místně sadou filtrů Sin Industries určených pro patinování zimních nátěrů, drybrushem olejovou barvou 502. Abteilung odstínu Faded Gray a nakonec jsem vytvořil škrábance několika odstíny akvarelových pastelek.
Hotový dokončený Emil vypadá myslím dost dobře, Eduardi odvedli dobrou práci. Škoda jen těch několika zádrhelů, o kterých se zmiňuji v článku.
 

Jakub "Kubrt" Vilingr

Klady:
- jemné nýty a čistý povrch
- špičkové obtisky Cartograf
- dokonale čiré díly překrytu kabiny

Zápory:
- podvozková kola a ostruha
- motorový chladič a jeho mřížky
- motor DB 601 a řešení nerozkrytovaného modelu
- vyboulení trupu mezi přepážkami 2-4 v horní třetině (viditelné při pohledu odzadu a zhora)
- lepení křídla a trupu
 

Publikováno 12. 10. 2009