| |
Pruhovaný
Spitfire ze „Dne D“
Spitfire patří k věčným evergreenům a navíc
platí za jasnou tutovku u výrobců plastikových
modelů rozmanitých měřítek, stejně jako všemožné
verze Messerschmittů Bf 109 z druhé strany. Obří
měřítko doposud nebylo obsazeno jednou z
nejrozšířenějších verzí Spitu Mk. IXc.
Příležitost za pačesy chytil floridský
„globální“ výrobce PCM, čili Pacific Coast
Models, který je známý hlavně výrobou strojů
válečného italského letectva. Proč „globální“?
Stavebnice byla vyrobena na Moravě u Swordu,
lepty v Obrnicích u Eduardu, obtisky u
Cartografu v Itálii, návrh obtisků připravil
Chris Busbridge z Velké Británie, barevný návod
s kamuflážemi zase Richard Caruana z Malty,
návod v tuzemsku Ing. Martinec a krabičky v
USA...
Stavebnice je bohužel short-run, takže už na
začátku je potřeba zdůraznit, že modelář bez
zkušenosti stavby short-runových stavebnic a
práce s odlévanými a kovovými díly bude mít
problém. Jak tedy stavebnice vypadá? Množství
otřepů a propadlin, ztrácející se plytká paneláž,
přesazené díly... Povrch je vyleštěný,
odstříknutý z prapodivného petrolejově
zabarveného plastu. Velice nepříjemné jsou
zalité otvory pro vypadávání nábojnic na spodní
ploše křídla a jako třešinka na dortu je na
jednom koncovém oblouku 5 mm vysoká stopa
pravděpodobně po vyrážečích z formy (ano, jde to
jednoduše seříznout, ale tuhle radost si výrobce
mohl odpustit, že). Pro mne největším zklamáním
jsou pak čiré díly, které jsou zamlžené a plné
otřepů. Uvnitř odsunovatelné střední vypouklé
části byl kaz, který jsem nebyl schopen nijak
opravit, i když jsem všechny díly usilovně
leštil. Snad jediné plus stavebnice, které
opravdu potěší, je velice solidní obrysová
věrnost, což je ale v dnešní době za 15 stovek
zoufale málo.
Ještě předtím, než jsem se vrhnul na stavbu,
jsem vyřezal veškeré plastové díly, patřičně je
začistil, kompletně přeryl a silou onýtoval.
Teprve pak nastala ta pravá chvíle na rozběh
stavby. Začal jsem kokpitem, který nevypadá
vůbec zle díky barveným leptům, které vzhled
modelu hodně vytáhnou. Škoda, že stavebnice
nikterak neřeší různá vedení a kabeláž pod
pilotovýma nohama. Ve dvaatřicetině to přeci jen
chtělo trochu více vydřít. Ještě před slepením
trupu mi bylo jasné, že bude potřeba vše
zpevnit, abych trup při pasování nechtěně
nepromáčkl. Vytvořil jsem si několik pomocných
přepážek a také místy doplnil kousky rámečku
nastříhané na patřičné délky. Úmyslně jsem
nechal neslepenou celou spodní část motorového
krytu, protože při suchém pasování křídla k
trupu se objevily hrozivé, skoro dvoumilimetrové
spáry v přechodu křídlo-trup. Spáry se částečně
zmenšily po vlepení přepážek kokpitu, které
mírně trup roztáhly, ale stále to bylo málo...
Trup jsem zatím nechal trupem a vrhnul se na
křídlo. V odlévaných dílech jsou detaily
podvozkové šachty, které mají opravdu skvělé
zpracování a po osazení do křídla je výsledek
parádní. Bohužel dna podvozkových šachet,
nalisovaná na vnitřních částech vrchních polovin
křídla, se o cca 1,5 mm netrefila na stěny
odlévaných šachet. Nezbývalo tedy nic jiného,
než vzít frézku, zlikvidovat nalisovaná dna a z
destičky udělat dna nová. Doporučuji také
vytvořit čepy do koncových oblouků křídla a
vyhnout se tak lepení natupo, protože při
neopatrné manipulaci s modelem hrozí odlomení
(samozřejmě jsem jeden urval...).
Po dokonalém proschnutí křídla a trupu jsem se
pustil do spojování. Bohužel mi vyšla rozdílná
výška křídla v místě přechodu do trupu, takže mi
nezbývalo nic jiného, než si vše dobře proměřit
a z kousků rámečku vytvořit drobné podpěry a ty
vlepit dovnitř křídla na hranu spoje. Spoj se
tak zpevnil a navíc jsem si vytvořil shodnou
výšku profilu křídla. Lepil jsem velice opatrně
a pečlivě od odtokové hrany křídla přes přechod
křídlo-trup až k náběžné hraně. Vše sekundovým
lepidlem. Odtokovou hranu křídla jsem tak pouze
přichytil a do spodní neslepené části motorového
krytu nacpal kousky plastiku. Tím se trup mírně
roztáhl a prakticky jsem odstranil již dříve
zmiňované škvíry v přechodu křídlo trup. Teprve
až teď jsem řídkým sekundovým lepidlem prolil
všechny spoje hodně silnou vrstvou a vše nechal
dokonale několik hodin proschnout. Rovnou se mi
tak spáry vytmelily a delší dobou schnutí se vše
dokonale zpevnilo. Nejsložitější část stavby tak
byla za mnou a nejprotivnější tmelící a brousící
přede mnou, to prostě nemám rád...
Vlastně jsem ještě zapomenul, že další nervy
drásající operací bylo osazení křídelních
chladičů, které nejenom že nepasují na své
místo, ale není možné se vyhnout masívnímu
tmelení jejich přechodů do křídla. Původně jsem
si také myslel, že bude nutné vytvořit zcela
nové podvozkové nohy, protože byly značně
přesazené, ale nakonec jen stačilo hrubým
molitanovým brousítkem packy zakulatit, detaily
kolem dokola obrýt a začistit tekutým lepidlem
Tamiya Extra Thin. Po vlepení do podvozkových
krytů ona šišatost není naštěstí vidět.
Nepříjemné je také osazení čirých dílů. Zadní
nejmenší část kabiny byla o cca 1 mm vyšší,
takže bylo nutné díl snížit. Naopak štítek
kabiny sedl solidně až na předek, kde mi vyšla
mezera cca 0,8 mm vysoká, kterou jsem vyplnil
čirým lepidlem na kabiny Testors. V tomto
měřítku je už nutností stříkat rámování z obou
stran, takže po maskovacích orgiích jsem
postupoval nejdříve s černou barvou všude
(náznak gumového těsnění), interiérovou zelenou
zevnitř a Dark Green zvenčí.
Vybroušením a vyleštěním povrchu modelu jsem se
konečně dostal zase do fáze, která mě baví
nejvíce – barvení. V rychlém sledu přišel na
řadu Surfacer 1000, další broušení a pak konečně
stříkání. Ve stavebnici jsou sice nádherné
obtisky od italského Cartografu, ale já se
rozhodl pro stroj Otto Smika NN • N s invazními
pruhy. Obtisky se na to nedělají, ale náš
kaznějovský klub je plný šikovných lidiček,
takže mi Martin „El Negro“ Černý namaloval vše v
Corellu a Martin „Vochy“ Vochoc zajistil ve
Zbůchu v reklamce vyříznutí do perfektní
průsvitné a pružné folie. Barvení jsem začal
překvapivě od kódových písmen NN • N nastříkáním
plochy barvy Sky a nalepením a rozměřením
vyřezaných eNek. Následně jsem postoupil přes
čtvercovou vlajku na SOP a po vymaskování
nastříkal od ruky základní kamufláž z barev Mr.
Color Ocean Gray, Dark Green a Medium Sea Gray.
Po nástřiku jsem přes písmena N nalepil větší
jakoby křivá eNka, která později ponechala
kamuflážní barvy kolem písmen v invazních
pruzích. Následovaly invazní pruhy, britská paví
oka a úplně nakonec žluté náběžné hrany. Ač se
zdá, že toho maskování bylo poněkud moc, opak
byl pravdou. Díky klubovému „patlacímu víkendu“
jsem v sobotu kolem poledního začal s barvením a
v neděli kolem druhé odpolední hodiny měl vše
hotové. Padlo na to pravda dost Tamiya lepenky,
ale výsledek je dle mého názoru velice solidní.
Jak jednoduše pracovat s maskami jste si mohli
přečíst v mých detailních článcích v Modeláři č.
8 a 9/2008.
Celý model jsem posléze zalakoval mým oblíbeným
lesklým Sidoluxem, zředěným v poměru 1:3 ve
prospěch ředidla pro akrylové barvy Tamiya s
bílým víčkem. Po zaschnutí jsem celý povrch
zplna přetřel Mig Productions Neutral wash a
Dark wash a poté nechal washe na povrchu cca
8-10 hodin schnout. Následovalo stírání
papírovými utěrkami a nakonec leštění hadrem.
Pro tuto techniku jsem se rozhodnul díky
přítomnosti nýtů. Model jsem chtěl opravdu hodně
výrazně zasvinit a myslím, že tato technika není
vůbec špatná, navíc hotové washe od Mig
Productions jsou opravdu fantastické.
Po dokonalém zaschnutí washe jsem se vrhnul na
umístění obtisků. Překvapivě bylo nutné pod
obtisky vždy nanést umisťovací vodičku GSI Mr.
Mark Setter, aby neměly jednotlivé emblémy
tendenci stříbřit. Přetřením změkčovací a
vypínací vodičkou GSI Mr. Mark Softer pak
obtisky samy vlezly do paneláže a nýtů. Kde ne,
tam jsem jim pomohl skalpelem či jehlou a
opětovně přetřel GSI Mr. Mark Softerem. Ke
zdárnému dokončení vzhledu Smikova Spitu mi
ještě chyběl ČS znáček pod kabinu - ten jsem
našel v sadě od REVI na čtvrtkové Liberatory a
symboly šesti sestřelů v podobě bílých hákových
křížů. Malinké symboly sestřelů měl na svém
stroji Stanislav Skulski (ve stavebnici), takže
je stačilo rozřezat, postavit na špičku a
umístit na model. Skulski jich tedy měl jen pět,
ale já měl k dispozici dvě stavebnice od PCM,
takže byl problém zažehnán a mohl jsem umístit
sestřelů šest. Pak už jen stačilo povrch
zalakovat polomatným lakem a vrhnout se na
finální kroky a kompletaci. Úplně nakonec jsem
povrch ještě zvýraznil drybrushem olejovými
barvami 502. Abteilung, Promodeler Wathering
Washes, akvarelovými pastelkami a Tensocromy.
No a co na to říci závěrem? Vážně nevím, jestli
jsem rád, že konečně máme „multimedia kit“
chybějícího Spitfira Mk. IXc od short-runového
výrobce... Asi bych byl raději, aby model Spitu
vydala nějaká mainstreamová firma. Bohužel si
myslím, že díky PCM se mi to hned tak
nepoštěstí... (článek vyšel v časopise Modelář v
době, kdy nikdo netušil, že se měsíc poté, co mi
článek vyšel na trhu objeví zpráva o zcela novém
vstřikovaném modelu Spitu Mk. IX od Tamiye...)
plusy
- konečně, Spit Mk. IXc ve dvaatřicetině
- pěkné odlévané díly a barvené lepty
- špičkové obtisky od italského Cartografu
- obrysová věrnost
mínusy
- kvalita short-runových dílů
- obtížná sestavitelnost
Jakub "Kubrt"
Vilingr
BARVENÍ A
HOTOVÝ MODEL VICKERS SUPERMARINE SPITFIRE Mk.
IX, PACIFIC COAST MODELS
|
|
